< Zpět

www.HROMADA.webz.cz

Vpřed >


Dobové souvislosti 17. století

     Přelom 16. a 17. století - doba, kdy se vynořil na světlo světa rod Hromada, ze které se nám zachovaly první písemné záznamy o členech našeho rodu, a do níž se přes celá čtyři století snažíme nahlédnout. Má své kouzlo. V zemích Koruny české žily asi 4 milióny obyvatel. Českou královskou korunu již pevně drželi Habsburkové a na královský trůn v Praze usedal Rudolf II., císař římský a král český. "Čechy sluly zemí čarodějů". To napsal v pamětech francouzský spisovatel Fr. Chateaubriand. Mínil na jedné straně husitskou minulost českých kacířů, o nichž půl druhého století nemluvila katolická Evropa jinak než jako o spojencích ďábla, ale do jeho charakteristiky se promítla současně éra rudolfínská.

     Na Valašsko však pražská ozvěna této doby zcela jistě nezazněla. Spíše je zde cítit právě vliv husitství a nekatolického smýšlení. Náboženské i politické napětí na mnoha stranách vzbuzovalo spíše chmurné vyhlídky než optimismus. Do popředí politického života se protlačili mnozí horliví katolíci, jejichž činnost vytvářela podmínky k důsledné perzekuci nekatolíků. A právě Valaši byli vesměs přívrženci učení bratrského a později evangelického. Vždyť to vyplývalo z jejich historie a naturelu.

     Politický převrat na zlomu dvou věků znamenal bolestný krok zpátky, k politice konfrontace. V roce 1602 zvláštním mandátem zakázal císař Rudolf II. činnost českobratrských sborů. Vůdčí představitel moravských protestantů Karel starší ze Žerotína se proti provokacím ozýval, ale vzápětí se ocitl v těžkém konfliktu s oficiální mocí. Do odporu vůči vládnoucí politické garnituře se v krátkém čase zapojila naprostá většina českých a moravských protestantských pánů. Začala vznikat stavovská opozice.

     Bitva na Bílé hoře 8. listopadu roku 1620 znamená dějinný předěl. Časy po Bílé hoře byly velmi smutné. Probíhaly již první roky 30leté války, které znamenaly tragédii pro všechny vrstvy národa. Zatímco v Praze po bitvě na Bílé hoře skličovala obyvatele úzkost z budoucnosti, na Moravě v horách povstal lid. Valaši, kterým se říkalo svobodníci, byli ozbrojeni, protože od roku 1619 trvaly vpády polských nájezdníků, najatých Habsburky. Po Bílé hoře svobodníci zbraně nesložili, ačkoliv jejich vrchnostenští páni buď ze země ujeli, nebo hledali císařův pardon. V letech 1621 až 1623 vedli obyvatelé valašských hor odboj na vlastní pěst. Katastrofou, jež se dostavila s Bílou horou a poté dlouhou řadu válečných roků nepominula, bylo kořistnictví všech zúčastněných armád, které svou bojeschopnost udržovali pleněním zabraného území, zatímco smysl 30leté války se čím dál více zatemňoval, demoralizace a pustošivost rostly až k naprostému samoúčelu.

     Hladomory a epidemie. Nedostatek jídla, píce, osiva. Vydrancovaná hospodářství. A právě toto vše vehnalo do jedné fronty obyvatelstvo valašských měst i "lidi z hor". A žádný rozdíl mezi valašskými pastevci a moravskými zemědělci nedělali ani jejich protivníci. Italští kněží si stěžují na obyvatelstvo východní Moravy, že jsou to "tvrdohlaví Valaši", a ve zprávách o trvajícím odboji se poprvé objevuje název Valašska.

     Na severovýchodní Moravě od samého začátku 30leté války existoval ostrov protihabsburského vzdoru; chudí, ale stateční a paličatí Valaši nikdy nepřijali pobělohorské protireformační poměry, nikdy se nesmířili s nadiktovaným monopolem katolické víry a celé desetiletí proti Habsburkům po zbojnicku vystupovali. Již v roce 1621 se Valaši vzbouřili proti Albrechtovi z Valdštejna, tehdejšímu majiteli vsetínského panství, a jeho snahám přivést poddané na katolickou víru. Mezi předními muži povstání, kteří byli za rebélii popraveni, byl i jejich vůdce Jakub, syn fojta z Vidče. Za pobytu Švédů valašská aktivita neobyčejně vzrostla. Valaši se přeorganizovali v takřka regulérní armádu o více jak tisíci mužích a přidali se ke švédským vojskům a až do roku 1644 byli jejich věrnými spojenci. Bitvy této nesmyslné a zbytečné války přinesly smutnou sérii vypálených vsí, masových poprav a všech ostatních projevů mstivé brutality. Po skončení 30leté války vestfálským mírem 24. 10. 1648 žilo na územích Čech a Moravy necelý jeden milión obyvatel. Valašsko mělo v bitvách své svobodníky a vojáky, ti však bojovali povětšinou mimo toto území. I proto se hustota obyvatelstva valašského venkova dějinnými událostmi 17. století příliš nezmenšila. Naopak, nejvíce za 30leté války a po ní za pronásledování nekatolíků, usazovali se hustěji lidé v horách valašských, aby zde založili osady a samoty, na svazích vznikají kopanice (kraje lesa ke zúrodnění) a na pasekách se staví nové dřevěnice.