< Zpět

www.HROMADA.webz.cz

Vpřed >


Martin Hromada (1800 - 1853)

     Brzy po příchodu nového letopočtu se ohlásil svým příchodem na svět a do hovězského horního mlýna č.249 pokračovatel hlavní rodové linie Martin Hromada (6. generace). Narodil se jako prvorozený syn Martina a Anny Hromadových dne 1. února 1800 a byl pokřtěn evangelickým duchovním Samuelem Šimkem. Na svět pomohla novorozeněti zkušená 73letá porodní bába Dorota Hamalová z Hovězího z č.63. Kmotry při křtu mu byli sedlák Jakub Blažek s manželkou Evou.

     Martin vyrůstal spolu se svými mladšími sourozenci ve mlýně a zaučoval se do mlynářského řemesla, neboť mu jako prvorozenému bylo předurčeno, aby se stal pokračovatelem mlynářské tradice. V jednadvaceti letech se oženil s Evou Pončíkovou narozenou 8. listopadu 1804,

     dcerou protestantsky smýšlejícího chalupníka Martina Pončíka z Hovězí č.339. Stalo se tak 26.11.1821 za přítomnosti svědků - sedláka Josefa Kováře a současně Martinova švagra (měl za manželku sestru Rozinu) a podsedníka Pavla Filly.

     V téže době tehdy 50letý mlynář Martin rozhodl o přepsání vlastnictví hovězského mlýna na svého nejstaršího syna. Převod byl uskutečněn za cenu 480 zlatých a byl zapsán do pozemkové knihy Vsetína. Novopečený mlynář Martin Hromada se časem musel postarat i o opravy a modernizaci mlýna. V roce 1843 vedl spor se vsetínskou vrchností kvůli opravě hráze a splavu na řece Bečvě nad mlýnem. V německy psaném záznamu je k tomuto sporu uvedeno: "Podle vykonané místní obhlídky je na hovězském horním splavu nutná oprava, a protože Martin Hromada má podle uzavřených kupních listů sám zajišťovat všechny menší opravy na tomto splavu, dostává tímto příkaz, aby dal splav v průběhu osmi dnů do pořádku. Jinak bude proti němu postupováno podle poddanského trestního patentu. Vrchnostenský úřad Vsetín, 31.5.1843". S opravou si tedy musel poradit na vlastní náklady. O pět let později ho vsetínská vrchnost oslovila s nabídkou realizace dražebního úkonu vztahujícího se k sousední hovězské pile č.481, která byla do té doby v majetku rodiny Koňaříků, resp. Martinovy tety Roziny (*1773), která se do rodu Koňaříků provdala v roce 1792. Dostal vyrozumění tohoto znění: "Nejvyšší vrchnost schválila licitační akt s ohledem na hovězskou pilu ve prospěch Martina Hromady s nabídkou 416 zlatých rýnských. O tom bude tento vyrozuměn s příkazem, že se má dostavit se všemi žádostmi k vyhotovení kontraktu a zaplacení čtvrtletního pachtovního úroku do vrchnostenských dávek. Pokud by tak neučinil, budou proti němu použity donucovací prostředky. Vrchnostenský úřad Vsetín, 17.2.1848". Žádost o vrchnostenské vyřízení si podal mlynář Martin již tři dny nato 20. února 1848, což stvrdil vlastnoručním podpisem.

     Příslušný kontrakt mlynář Martin s vrchností následně uzavřel, neboť od 14.6.1857 se v pozemkových záznamech objevuje jako nový vlastník jeho druhorozený syn téhož jména Martin Hromada (*1826). Tím se celý komplex staveb na Bradově - mlýn, valcha, pila - stává uceleným majetkem mlynářského rodu Hromada v Hovězí.

     V průběhu let 1824 až 1847 porodila mlynářka Eva (roz. Pončíková) celkem deset dětí (7. generace), z nichž většina zajistila široké rozvětvení rodového stromu života. Podívejme se kam směřovaly jejich cesty:

Josef (*11.4.1824) - pokračovatel mlynářské tradice, zakladatel [linie D].
Martin (*28.5.1826) - pozdější majitel pily, zakladatel [linie E].
Jiří (*13.3.1829) - zemřel v dětském věku 4 let 29.3.1833.
Rozina (*25.4.1832) - o ní je známo to, že se provdala za obchodníka Karla Pokorného z Hovězí č.20 Jejich dcera Františka (*13.6.1869) si pak v roce 1888 vzala svého bratrance Jana Bělička (6.6.1860), syna Rozininy mladší sestry Anny.
Pavel (*31.3.1834) - představitel [linie F].
Anna (*4.9.1836) - vdala se v životě 2x, nejprve zřejmě v roce 1860 za Jana Bělička, gruntovníka v Leskovci č.36. Z tohoto manželství vzešly šest dětí; nejstarší Jan (*6.6.1860) se stal dědicem gruntu, dále dcery Anna, Veronika, Marina a Rozina a nejmladší syn Josef, který zemřel krátce po narození. Někdy kolem roku 1875 zemřel také hospodář Jan Běliček a Anna se krátce na to provdala znovu za Martina Vychopně z Leskovce, s nímž měla dcery Kateřinu a Terezu. Byla častou kmotrou dětem svého bratra Štěpána.
Jan (*2.2.1839) - pokračovatel hlavní rodové linie autora rodokmenu.
Štěpán (*28.4.1842) - zakladatel [linie G] v Ústí u Vsetína.
Kateřina (*26.2.1844) - provdala se dne 9.6.1863 za Josefa Červenku, syna gruntovníka Josefa Červenku z Jasenice č.288.
Jiří (*12.2.1847) - jméno Jiří nebylo šťastné, protože i druhé dítě toho jména záhy po narození zemřelo, a to po pouhých osmi dnech života 20.2.1847.

     Rok 1844 byl dvojnásob smutný pro celý mlýn, neboť krátce po sobě odešli na věčnost starý mlynář Martin Hromada ve věku 73 let na rakovinu (†9.6.1844) a půl roku nato v 68 letech (†20.12.1844) i jeho žena Anna (roz. Zbránková), která svedla marný boj se zápalem plic. Jejich syn mlynář Martin Hromada své rodiče též dlouho nepřežil, zemřel ve věku nedožitých 54 let 30.11.1853 na zápal plic.

Linie D

     Pokračovatelem mlynářského řemesla se stal prvorozený syn Martina a Evy Hromadových - Josef (7. generace) narozený ve mlýně 11. dubna 1824. Kmotry při narození mu byli, stejně jako jeho mladším sourozencům, sedlák Štěpán Blažek se ženou Kateřinou z Hovězí. Josef se ve svých 31letech, jako nejstarší syn stal dědičně majitelem hovězského horního mlýna po smrti svého otce mlynáře Martina, který zemřel 30.11.1853. V roce 1856 přivedl do mlýna hospodyni, když se 25. října oženil s Rozinou (*15.2.1834), mlynářskou dcerou Jiřího a Mariny Vráblíkových ze Lhoty č.88.

     Josef, mistr mlynářský, evangelík luterského vyznání byl rekordmanem v počtu potomků. Se ženou Rozinou měl celkem 14 dětí (8. generace), ale jen 6 se dožilo dospělosti:

Josef (*21.9.1857) - [větev D1] oženil se asi v roce 1891 s Annou (*10.2.1872) rozenou Plškovou, pokračoval v mlynářské tradici jako mlynářský tovaryš a mládek u svého otce Josefa, později jako stárek. Mlynářem v hovězském mlýně č.34 se stal až po smrti otce po roce 1900. Podle sčítacího operátu z roku 1910 bylo v hospodářství 5 kusů hovězího dobytka, 1 kůň, 3 prasata a též 4 úly. V hospodářství pomáhala 1 služebná. Josef měl spolu s Annou 6 potomků, dva z nich však zemřeli krátce po narození. Nejstarší Josef (*20.12.1892) se oženil s Annou Machalecovou, avšak manželství zůstalo bezdětné, neboť Josef zemřel v průběhu 1. světové války. Nejmladší dcery Rozálie (*9.4.1911) a Anna (*23.7.1915) se provdaly a opustily rodný mlýn. Pokračovatelem mlynářské tradice rodu se stal Antonín (*5.6.1898) spolu se svou ženou Marií roz. Mikulenčákovou (*22.11.1904) a pod jejich vedením živnost ve mlýně i na pile v Hovězí - Bradově dál rozkvétala, jak o tom svědčí inzerát z novin Pondělní Zlín vydaných 17. února 1941, kdy celé číslo bylo věnováno obci Hovězí:

Martin (*26.1.1861) - zemřel krátce po narození 29.1.1861.
Rozina (*23.9.1862) - se v průběhu života vdala 2x; poprvé se provdala 6.11.1877 do druhého mlýna v Hovězí - dolního č. gruntu 112. Ten patřil historicky rodu Blažků, avšak v roce 1877 přešel koupí za 5300 zlatých do vlastnictví Jiřího Valcháře, gruntovníka ze Lhoty. Na základě svatební a odstupní smlouvy ze dne 15.10.1877 právo vlastnické k tomuto dolnímu mlýnu přešlo ve prospěch jeho syna Pavla Valcháře a jeho nezletilé novomanželky Roziny, a to za cenu 5 400 zlatých. Ti měli spolu tři syny, dva však zemřeli krátce po narození, třetí syn Josef (*30.3.1881) se stal dědicem tohoto mlýna poté, co jeho otec Pavel Valchář dne 11.11.1882 zemřel. Rozina se však podruhé vdala, tentokrát 9.6.1884 za Josefa Blažka (*23.4.1856), syna Martina Blažka, mlynáře ze Lhoty a tím přešla na něho od 3.10.1884 i vlastnická práva k dolnímu mlýnu č.400 (po přečíslování gruntů na počátku 80. let). Z tohoto druhého manželství se Rozině narodila dcera Rozára (*14.2.1887).
Anna (*6.5.1864) - nedožila se ani jednoho roku, zemřela 3.2.1865.
Veruna (*21.10.1866) - v dětství pomáhala jako děvečka ve mlýně svého otce. V 21letech dne 24.1.1887 se provdala za evangelíka Jiřího Sedláčka (*26.4.1862), hostinského na Hovězí č.33. Měli spolu 5 dětí: Josefa (*17.10.1887), Jana (*2.5.1889 †14.6.1892), poté zřejmě dalšího syna Jana a Františka (*28.1.1896 †4.6.1900) a nakonec dceru Františku (*9.2.1902). Děti Jan a Františka se přestěhovali později do Sobotky v Čechách.
Jan (*16.2.1871) - [větev D2] oženil se pravděpodobně v roce 1902 s Annou (*25.1.1883) rozenou Mikulecovou ze Lhoty u Liptálu a žil na valše v Hovězím. Anna zemřela v roce 1920, Jan se dožil vysokého věku 83 let, zemřel 7.4.1954.
Pavel (*16.2.1871) - dvojče Jana, zemřel po roce života 2.2.1872.
Antonín (*29.8.1873) - [větev D3] měl z celého rodu nejvíce manželek. Jako první pojal za choť 31.1.1898 Terezu Krampotovou (*5.4.1898), dceru Pavla Krampoty, gruntovníka z Ústí u Vsetína č.12. Antonín byl vyznání evangelík, helvétské konfese stejně jako rodina, do níž se přiženil. Toto 1. manželství trvalo pouhý týden, neboť Tereza zemřela 8.2.1898 na tuberkulózu. Druhý sňatek následoval již 28.6.1898, kdy si vzal Františku Krampotovou (*20.2.1881), o 3 roky mladší sestru nebožky Terezy. Do roka po svatbě se jim narodil syn Jan (*18.6.1899), ovšem rodinu postihlo další neštěstí. Brzy po sobě odešli ze světa rodiče jeho prvních dvou manželek, v jejichž chalupě v Ústí u Vsetína bydlel. Tchán zemřel na tuberkulózu již v roce 1898, tchyně pak o rok později na rakovinu. Již 5.4.1900 zemřela na střevní tyf v kombinaci s tuberkulózou i 2. manželka Františka. Malého synka Jana poslal otec Antonín na vychování ke svému bratrovi - mlynáři Josefovi na Hovězí č.34. Prostředí mlýna mu však příliš nesvědčilo a jako dvouletý zemřel 9.7.1901 na zánět průdušek. Jeho otec Antonín, již dvojnásobný vdovec a rolník v Ústí č.12 se mezitím opět vrhl do dalšího manželství. Tentokrát si 26.6.1900 na grunt přivedl vdovu Františku Trlicovou roz. Štachovou (*7.11.1874) v Ústí č.13 a s ní i její mladší sestru Johanu Štachovou (*1885), která pomáhala v hospodářství jako děvečka. S Františkou měl dceru Annu (*25.3.1901), ta se však dožila jen 3 měsíců, když zemřela 13.6.1901. Její matka Františka následovala svou dceru na onen svět velmi brzy, protože i její život skončil v létě roku 1901. Když se tedy Antonín Hromada ohlédl na podzim roku 1901 zpět za svým životem, bylo to velmi tragické vzpomínání. Během 3 let se stal trojnásobným vdovcem a ani jedno z jeho dětí nepřežilo dětský věk. Bylo mu 28 let a byl zase sám, i když v domě s ním bydlela rodina Volčíkova, která pomáhala v hospodářství, kde v roce 1900 byli 2 koně, jalovice, 3 krávy, prase, 1 úl a 10 slepic. Ani tentokrát však Antonín nezůstal bez manželky dlouho. Počtvrté se ženil 27.10.1902 a jeho nevěstou byla právě 20letá Marina Juříčková (*14.10.1882), dcera rolníka Josefa Juříčka a Anny roz. též Juříčkové z Leskovce č.96, který jakožto otec nezletilé nevěsty dal v přítomnosti podepsaných svědků k tomuto sňatku své svolení. Do roka se jim narodil syn Antonín (*6.8.1903). Neměl však již žádné další sourozence, neboť rodinná kletba dopadla tentokrát na jeho otce Antonína, který ani tentokrát si manželství dlouho neužil. Zemřel 12.3.1904 v 9 hodin večer na tuberkulózu, kterou se nakazil nejspíš od rodiny Krampotových a svých prvních dvou manželek. Jeho malý syn Antonín pak byl od roku 1905 vychováván u svého dědečka v Leskovci č.96 a pozdějším sňatkem s Rozálií Šťastnou v roce 1926 zajistil pokračování dnes široce rozvětvené větve D3 v Leskovci u Vsetína.
František (*2.5.1875) - zemřel v deseti letech na záškrt 29.6.1885.Pavel (*14.10.1877) - [větev D4] oženil se asi v roce 1905 s Veronikou (*29.1.1882) rozenou Mucálovu a tímto sňatkem se přiženil do hospody v Janové č.72, později známé jako restaurace "U Hromadů". Majitelkou živnosti hostinské byla Verunina matka Anna Mucálová. Oba manželé zemřeli během 1. světové války - Veronika 31.8.1917 a Pavel 30.5.1918. Měli spolu 3 syny - Josefa, Pavla a Jana, přičemž nejstarší Josef (*25.2.1906) se oženil s Františkou Janušovou (*6.4.1905). Na tomto sňatku je zajímavé to, že jejich rodiče byli bratranec a sestřenice, protože matka Františky jménem rovněž Františka byla za svobodna Hromadová (*28.3.1883), dcera Jana Hromady (7. generace - příslušníka hlavní rodové linie autora rodokmenu). Další pokračovatelé této větve viz [linie C].
3 synové a 1 dcera - přišli na svět jako mrtvěrození. Synové *†19.7.1859, *†12.6.1860, *†26.8.1861; dcera *†23.2.1869.

     Mlynář Josef Hromada se stal vlastníkem mlýna v roce 1853. Mlýn byl oceněn na 5000 zlatých a povinností Josefa byla vyplatit osm svých žijících sourozenců každého po 400 zlatých. V jeho vlastnictví byl mlýn po nejdelší dobu, více jak půl století. V roce 1869 byli ve mlýně 2 koně, 6 kusů hovězího dobytka, 10 ovcí, 8 úlů; o dvacet let později v roce 1890 měli 3 koně, 7 kusů hovězího dobytka, 9 ovcí, 6 prasat a 14 úlů. Nejvíce osob, celkem 13, žilo ve mlýně v roce 1880. Kromě Josefa, jeho ženy a dětí pomáhal na pile tovaryš - Josefův bratr Pavel Hromada (linie F), mlynářský pomocník Jiří Hromada (*1813) a na výměnku Josefova matka Eva. Při pracech kolem mlýna i zvířat pomáhali tovaryš ve mlýně a pacholek, později zaměstnávali i služku. Eva Hromadová (roz. Pončíková), která byla téměř 30 let vdovou po smrti svého muže Martina (†1853), zemřela stářím ve mlýně 8.3.1881.

Linie E

     Prvotním představitelem této vedlejší větve byl 2. syn Martina a Evy Hromadových. Dostal jméno po otci Martin (7. generace) a narodil se v hovězském mlýně 28.5.1826. Při křtu mu byli za kmotry manželé Štěpán a Kateřina Blažkovi. Oženil se až po třicítce - 15.2.1858 s Evou, vdovou po Pavlu Mikulenčákovi. Ta se narodila 25.1.1832 v evangelické rodině Pavla a Roziny Vášťákových z Hovězí č.175. Měli spolu celkem 8 dětí (8. generace), ale většina z nich se nedožila ani jednoho roku života:

Martin (*18.2.1859) - zemřel 5.6.1859.
Josef (*16.5.1860) - zemřel po 25 letech života na zánět plic 11.1.1886.
Martin (*5.11.1862) - zemřel 10.4.1863.
Jan (*22.8.1864) - zemřel 23.3.1865.
Rozina (*11.6.1866) - o jejím osudu není nic známo.
Martin (*19.6.1868) - až třetí syn toho jména se stal pokračovatelem rodu a dědicem gruntu. Podobně jako jeho otec, i on se oženil s vdovou, a to 15.2.1892. Nevěstou byla Mariana, vdova po Pavlu Valovi, která se narodila 25.1.1832 v katolické rodině Jiřího a Roziny Tkadlecových z Hovězí č.166. Martin byl majitelem polního hospodářství č.518 a tam se jeho ženě Marině narodily na přelomu století 4 děti, vychovávané již v katolické víře: Josef (*2.6.1892), Antonín (*19.4.1894 - oženil se 20.11.1922 s Annou Živníčkovou), Rozálie (*11.10.1900), Františka (*19.12.1908 - provdala se 14.2.1928 za Jana Bazalu)
Anna (*1.9.1876) - zemřela na chrčivý kašel 22.5.1879.
Jan (*27.6.1878) - zemřel na neštovice 28.1.1879.

     Martin Hromada byl dle gruntovní knihy od 14. června 1857 majitelem hovězského potokového mlýna, tj. pily č.481, která sousedila s mlýnem č.249, a kterou získal dražebním úkonem od vrchnosti jeho otec Martin Hromada v roce 1848. Na tomto hospodářství zaměstnával v roce 1869 pacholka a dvě děvečky, kteří obhospodařovali 4 krávy, 13 ovcí a 2 včelí úly. O deset let později však již zaměstnával pouze jednoho pomocníka. 19.3.1887 zemřela po potížích se žaludkem Martinova žena Eva. Již roku nato se evangelík Martin Hromada ve svých 62 letech znovu žení. 23.6.1888 si vzal 56letou katoličku Annu (roz. Hoferkovou), vdovu po Josefovi Mucalovi z Hovězí č.151. Kolik let spolu v závěru života prožili již není známo.

Linie F

     Tuto linii představuje Pavel (7. generace) narozený ve mlýně 31.3.1834 Martinovi a Evě Hromadovým. Oženil se 27.2.1865 s dcerou Josefa a Mariny Michalíkových z Hovězí č.13. Rozina se vdávala jako15letá, narodila se 16.6.1850. Její život však byl smutný a velmi krátký. Ve svých 18 letech porodila syna Josefa (*18.10.1868), avšak ten žil jen krátce, neboť ve třech měsících zemřel 17.1.1869 na protržení břišní kýly a jeho matka Rozina dva měsíce poté 13.3.1869 na souchotiny (tuberkulózu).

     Pavel Hromada se tak stal záhy vdovcem, přestěhoval se do rodného mlýna svého bratra Josefa, kde pracoval na pile jako pilařský tovaryš. Sám se dožil rovných 50 let - vydechl naposledy 29.4.1884 v důsledku ochrnutí plic a s jeho odchodem skončila tato linie po meči.

Linie G

     8. dítě Martina a Evy Hromadových, syn Štěpán (7. generace), narozený 28.4.1842 se přiženil do Ústí u Vsetína, aby tam využil svých mlynářských zkušeností nabytých v hovězském mlýně. Již počátkem 70. let 19. století se proto zakoupil v ústeckém mlýně č.14 po zemřelém mlynáři Martinu Brhelovi, kterému tento moučný mlýn spolu s pilou na řece Senici patřil v polovině 19. století. Do ústeckého vodního mlýna si přivedl manželku Annu Šťastnou (18.12.1837), dceru gruntovníka Pavla Štastného z Ústí č.30. Štěpán měl s Annou čtyři děti, které byly křtěny po matce v duchu helvétské konfese: Josef (*10.1.1872), Antonín (*5.4.1874), Jan (*30.8.1876 †11.2.1878) a Anna (*9.1.1879).

     Mlynářskému řemeslu se přiučoval prvorozený syn Josef, mladší Antonín pomáhal spíše v plním hospodářství. V roce 1890 měli při mlýně býka, 2 krávy, vepře a 6 úlů. Štěpán přenechal mlýn i s usedlostmi a pozemky v části zvané v Srní 4 km vzdálené od Ústí svému prvorozenému synovi Josefovi, což se ukázalo do budoucna jako nedobrý počin. Štěpán Hromada zemřel v Ústí ve věku 53 let dne 22.6.1895 a byl pochován ve Vsetíně podle tradic evangelického vyznání, helvétské konfese. Tam byla pochována i jeho manželka Anna, která zemřela o čtyři roky později 11.10.1899 na rakovinu žaludku.

     Syn Josef (8. generace) narozený 10.1.1872 převzal mlynářské řemeslo v Ústí u Vsetína, kde se oženil krátce před koncem 19. století - 31.7.1899. Za ženu si vybral Annu Tomancovou ze Vsetína (*2.1.1880). V roce 1900 měli chovali v hospodářství jalovici, krávu, prase a 12 slepic. V domácnosti pomáhali sourozenci Antonín a Anna a 15letá služka Rozina Šťastná. Josef však nebyl dobrý hospodář, neboť postupně propadal démonu alkoholu, což odnesl nejen majetek a jeho osobní život, ale i jeho 5 dětí, které se narodily v pořadí: Jan (*25.6.1900 †3.10.1914), Rozálie (*13.6.1902), Božena (*29.6.1904 †17.2.1905), Františka (*16.6.1906) a Anna (*5.6.1910). V této době však ještě situace nebyla tak zlá. Díky majetku byli Josef s Annou dosti bohatí a roku 1908 prodali obci vlastněné usedlosti č.37 a 38 v Srní za 9 996 zlatých a krátce nato prodali i další nemovitosti za obnos 2 250 K. Peníze však zřejmě postupně oba utopili v alkoholu. Díky alkoholismu a sudičství přišli postupně o všechen majetek a nestarali se ani o své děti. Ve školním roce 1912/13 například 10letá Rozálie celý rok nechodila do školy, neboť se musela starat o své dvě mladší sestry. Otec Josef odešel od rodiny, matka musela chodit po výdělku a žačka nesla veškerou péči o domácnost. Bydleli v té době na usedlosti č.63, což byla nepoužívaná vodní pila. Mlýn v Ústí tak časem zpustl.

     Josef se nesmazatelně zapsal do dějin obce Ústí, jak je to popsáno v knížce o historii této obce "Obrázky z dějin naší obce" v článku Podivín Hromada.

     V létě 1929 byl z Moravské Ostravy do naší obce přiveden postrkem zdejší příslušník, bývalý majitel mlýna, Josef Hromada a usadil se v obecním lese Dolinách. Zde si zařídil na svahu u potůčku primitivní boudu z kmenů a z celého okolí si k nim nanosil odhozené kusy plechu, starých železných kamen a zařídil se dle svého vkusu. Neholí se, nestříhá se, ba ani se nemyje. To je prý přepych a on se nechce líbiti světu, ale Bohu. Žije z almužen, které si vyptá v okolí a hlavní zdroj jeho výživy jsou zdechlí psi a kočky. Přes zimu se živil hlavně masem z uhynulého koně, který byl v blízkém mrchovišti zakopán. Hromada jej vykopal a maso si zaudil. Prohlašuje, že se takto cítí úplně šťasten a spokojen, čehož prý, dokud měl majetek, nebylo. Když v roce 1932 začal svévolně kácet stromy, aby postavil nádržku a vodní pilu, nechala jej obec převézt do léčebného ústavu v Kroměříži.

     V zápis obecní kroniky z roku 1932 se uvádí: 18. července byl odvezen "poustevník" Josef Hromada vulgo "Robinson" autem do léčebného ústavu do Kroměříže, poněvadž jeho počínání v lese, kde při své boudě rozkopal kus pozemku chtěje, jak tvrdíval stavěti "nádržku a vodní pilu" a kácel bezúčelně stromy, vzbuzovalo obavu, aby v něm šílenství ještě ve větší míře nepropuklo. Následoval tam svého bratra Antonína, který tam před několika lety zemřel.

     Zde je tedy zmínka o Josefově mladším bratrovi Antonínovi, který v roce 1910 bydlel na usedlosti č.63 tzn. na bývalé pile u mlýna č.14 a pracoval jako nádeník v zemědělství. Nikdy se asi neoženil, a stejně jako jeho starší bratr také Antonín utápěl svůj život v alkoholu, jenž navedl jeho kroky v posledních létech jeho života do léčebného ústavu v Kroměříži, kde také v roce 1925 zemřel.

     Tato linie, původně významných mlynářů v Ústí u Vsetína, tak odchodem všech mužských potomků zakončila po meči svou životní cestu v psychiatrické léčebně v Kroměříži v 30. letech 20. století.